Šikana

Slovo šikana je v poslední době až moc přehnaně medializováno, zveličováno a je na ní zaměřena velká část pozornosti. Sami přece musíte vědět, že media mají tendenci vše zveličovat a přehánět do nejvyšších hlubin Mariánského příkopu. A hodně mě naštve, když nevinný případ dětský hry je nazván šikanou v pravém slova smyslu…

Šikanu můžeme rozdělit do dvou skupin. Na šikanu fyzickou (násilné ubližování, pošťuchování) a nebo psychickou (vydírání, posmívání, odmítání kvůli životnímu stylu). Ale je šikana tak špatná, jak každý o ní mluví? A je jí tak mnoho kolem nás? Vždyť předtím nic takového tady nebylo!

Musíme vzít v potaz, že šikana je tu s námi, jak je lidstvo staré. Vždy tu bylo a také bude. Jenom dnes máme ty nejmodernější komunikační a sdělovací prostředky (mobily, televize, internet) a tak si lehce všimneme, že se kdesi támhle něco stalo. Což nás může i poměrně naštvat a absolutně nechápeme, jak je vůbec tohle možné. Ale co se na to kouknou z druhé stránky? Nebýt ničeho z čeho by jsme si mohli informace přečíst, tak i o ničem nevíme a zbytečně pak nejsme rozzuření. Ano, v podstatě je to naše chyba, že jsme tak zvědaví.

Je šikana vůbec tak špatná, jak každý psycholog říká? Já si myslím že není. Ba v určitých mezích je zdravá a dokonce prospívá k sebevědomí a upevňuje naši pozici ve společnosti a může mít za následek dobrý vývoj psychiky jedince. Upřímě potkat nějakého šílence psychologa, co vám do očí tvrdí, jak je šikana špatná a nejradči by vše monitoroval a kdesi cosi, tak bych ho asi něčím určitě majzl po palici. Zkusím vám sdělit svůj osobní příběh a rád bych pak věděl, jak na vás zapůsobil. Určitě také nebude od věci se na slovo šikana dívat, tak trochu s nadsázkou.

Moje první styky se šikanou počali asi už ve školce. Já jakožto slabí jedinec, který se neuměl bránit, jsem vše schytal. I když to byla jen sranda a já si to v té době ve svém věku neuvědomoval, tak bych to mohl označit za prvopočátky. Říct o tom někomu? Absolutní nesmysl! Stal by se ze mě akorát žalovníček a už vůbec bych neměl žádné kamarády. A v té době hrát si bez kamarádů byl strašný vopruz. Lepší bylo držet hubu a krok a nechat se klidně zmlátit, pošťuchovat či i slovně urážet a to jenom proto, abych si měl s kým hrát a měl alespoň falešné kamarády.

Čas běžel a od školky na základní škole se toho neměnilo. Opět jsem to byl já, opět slabí a opět se na mě sesypalo spousta urážek, pěsťovek do zad a pár kopanců do břicha. A opět jen kvůli tomu, abych nebyl za blbce, za ocáska učitelky. Jenomže na druhém stupni se něco změnilo. Nějak jsem si začal všímat reakce lidí, pozoroval jsem jejich chování i to jak se od pohledu cítí. Sice změna nebyla ze dne na den a chtělo to svůj čas. Ale postupem času jsem přišel na to, že můžu být užitečný. Uměl jsem látku bez učení, měl jsem domácí úkol a při písemkách jsem i radil. A toho všeho jsem začal využívat pro sebe. Přestal jsem radit, půjčovat domácí úkoly a nebo je nedělat vůbec a to mělo svůj dopad. Šikanátoři začali za mnou dolézat a naléhavě prosit, abych jim půjčil tohle, nechal opsat domácí úkol a nebo při zkoušení a písemce poradil. Sice jsem to nevyměnil přímo za svobodu, ale počátky ústupu šikany by se tomu dali říct. Vypracoval jsem se aspoň do té pozice, že jsem nebyl první za kým se šlo, když šlo o šikanu.

A na střední škole přišel zlom. Své poznatky o chování ze základky jsem využil ve svůj prospěch. Stal jsem se lovcem. Ne doslova, ale já a být obětí šikany? Ani nápad! Spíše jsem se účastnil u jiných akcí. A pokud nedej bože, že by se na mě někdo sesypal, tak jsem ho rychle odpálkoval a byl pokoj.

Neříkám přímo, že šikana je dobrá věc, ale má svá pozitiva a každý jedinec by se měl nad sebou zamyslet a uvědomit si chyby. Chce to čas. Určitě je špatná ta šikana, kde se používá příliš mnoho násilí.

A někdy si lidi za šikanu můžou i sami! Přijít teploučkej nazdobenej emař v značkových hadrech do kolektivu lidí, kteří jsou normální a mají rádi volný styl a nehrajou si na machírky, a emař pak začne provokovat svým křiklavým vzhledem, svými názory a tím jak se chová, tak ho potom nestřískejte. Sám se nedivím, že takové lidi, pak končí na jednotce intenzivní péče. Osobně bych pak trestal ty emaře a ne ty lidi, kterého zmlátili.

Toť můj názor k tomuto tématu a jsem rád, že ho v rodině sdílíme společně.

Nebyli nalezeny žádné podobné články.