Arbeit mach frei

Název jsem vzal tak trochu netradičně. I přes absolutní nesnášenlivost k tomuto jazyku si z něho rád tropím frašky. Ale zpět k tomu, o čem bych se měl dnes rozepsat. Abych vás uvedl trochu do problematiky, tak musím na začátku nasolit trochu nesladké omáčky.

Člověk má za sebou základní školu. Na přijímačky na střední se celý 9tý ročník učil každý den, aby se na vytouženou školu opravdu dostal. Pak má za sebou pár certifikátů i s maturitou, na kterou se téměř vůbec neučil. Jsou tu i přijímačky na vysokou školu. A to je právě ten kámen úrazu. Na příjímačky na vysokou jsem se neučil a k tomu jsem ještě vsadil na jednoho koně. Bohužel s úspěchem!

Po 15letech ve škole, kde je člověk zvyklý na takový režim, že i přes veškerý odpor, který se blíží téměř ∞Ω, se člověk s velkou snahou učitelů něco naučí. A vysoká škola? Do té doby, než co jsem na ní nastoupil, jsem žil v domnění, že to funguje skoro na stejném principu. Nastoupil jsem na vysokou a najednou jsem zjistil, že mám spoustu volného času a ve škole mrtě rychlý internet. A co asi tak takový otaku podnikne, když dostane do rukou tyhle dvě věci: čas a 100MBitový internet? Začne stahovat!

Šel jsem na obor informační management a ještě víc naivně jsem si myslel, že budu dál pokračovat ve svém oboru ze střední. Hluboce jsem se mýlil. Škola o ničem, kde do Vás hustí stejné sračky jako na základce. A v tu dobu jsem si to uvědomil. Vystudovat na programátora vlastně v dnešní době nelze. Aby se člověk stal úspěšným programátorem, tak musí začít včas, nejlépe už na základní škole, kde během následujících let své schopnosti rozvíjí. A ve finále je na tom o dost lépe než člověk, který tři roky studoval na vysoké škole, kde programování uviděl poprvé v životě. A ještě s větší naivitou o sobě tvrdí (ten z vysoké), že umí programovat.

Tak jsem první půl rok nechal školu školou. Sice jsem do ní chodil, ale ani náznak toho, že bych o školu projevil sebemenší zájem. Ráno jsem přišel s mojí Miku-chan. Zapl jsem ji a do večera stahoval. Ve škole, kde není žádný student IT se lehce stahuje. Internet volný, takže jsem využil vždy plnou rychlost.
Notebooky ostatních lidí nezabezpečené. Docela jsem se smál, co všechno jsem objevil na cizích počítačích. Od osobního porna, přes hesla k ICQ účtům, e-mailům a i facebooku, po kompletní výpisy historie z QIPu či Mirandy. Kdybych chtěl, tak pár lidí, by se na net už asi nepodívalo.

Půl rok se chýlil ke konci a co dál. Nic jiného mě nezbývalo než si podat životopisy a marně doufat, že mě vezmou. A kupodivu se tak stalo. Prošel jsem výběrem podaných životopisů, pohovorem, druhým pohovorem a následným telefonickým oznámením, že mě přijali.

A co vlastně dělám? By jste se divili, ale to samé co doposud. Stahuju, surfuju po netu a koukám na anime a čtu mangu. A k tomu jako vedlejší produkt programuju webové stránky. Tentokrát už za peníze.

Takže jak jsem živořil do teď, budu žít i dál. Teda do doby než co firma zkrachuje, či mě z ní vyrazí, nebo umřu a nebo (ta méně pravděpodobná možnost) mě rupne v koulích a půjdu jinam

~ Enjoy your life. It‘s your choose!

Jinak řečeno práce je vlastně škola, kde neplatíte vy škole za blbosti, ale ta „škola“ platí Vám za blbosti.

Vlastně taková menší technická poznámka na konec. S první výplatou si kupuju hosting na dva roky se svoji vlastní doménou. Takže ke konci března můžete očekávat přesun stránek na novou adresu.

Nebyli nalezeny žádné podobné články.